Tohle je táta Pavel.

A tohle je jeho příběh, slovy jeho přítelkyně.

Pavel pracoval 17 let ve firmě Koito v Žatci a díky své píli se vypracoval na pozici staršího technika. Oba jsme rozvedení a máme každý z předchozího manželství už dospělé dítě. Svatba se nám už v našem věku nezdála důležitá, ale oba jsme si přáli ještě dítě a v srpnu 2012 se nám narodila vytoužená dcera Márinka. 

V září 2019 jsme ještě stihli odvést Márinku do 1.třídy a 6. října téhož roku to přišlo. Pavel si začal stěžovat na bolesti hlavy a všimla jsem si, že v řeči zadrhává. Odvezla jsem ho k lékaři do Chomutova, kde ho hospitalizovali na neurologii. Po veškerých vyšetřeních mi bylo řečeno, že proběhla tzv. TIA (tranzitorní ischemická ataka). Strávil tam 4 dny a ve čtvrtek 10. října ho propustili. Cítil se mnohem lépe a už druhý den chtěl jít do práce. Ale další den ráno ho přestala poslouchat pravá strana těla. Dle lékaře jsem měla pokračovat v dávkování léků, co mu předepsali a kdyby se to zhoršilo, měla jsem zavolat RZP. Celý den se snažil vše rozhýbat a dařilo se mu to. Pravidelně jsem mu měřila tlak a vše se zdálo být v pořádku. Večer se najednou opotil a přestal mluvit. Neváhala jsem a zavolala záchranku. Odvezli ho zpět na neurologii, kde se jeho stav výrazně zhoršoval. Lékaři to nedokázali zastavit a Pavel skončil na oddělení ARO s respiračním selháním a v umělém spánku.

V jeho 49 letech prodělal těžkou formu mozkové mrtvice v mozkovém kmeni, který je zodpovědný za základní životní funkce. Nikdy se s ničím neléčil, neprodělal žádnou operaci a pro nás to byla velká rána. První informace od lékařů byla, že se nachází v tzv. vegetativním stavu, ale když jsem mu ukázala fotku naší dcery, projevil výrazné emoce a plakal. Znám ho, znám jeho reakce a jsem přesvědčená, že vnímá, ví a slyší vše, ale nemůže mi odpovědět ani se hýbat. 

Na neurologii strávil necelé 2 měsíce a 26. listopadu 2019 byl převezen do Ostrova na oddělení DIOP. Bohužel ani po roce to nepřineslo očekávané zlepšení. Pavel zůstal zcela ochrnutý. Usilovala jsem o přeložení do rehabilitačního zařízení, ale odmítali ho přijmout. V té době měl již značné dekubity a byl odkázán na péči 24/7. Před Vánoci 2020 jsem se rozhodla Pavla vzít domů. 

Dnes už Pavel zvládne sedět 5–6 hodin v křesle bez opěry hlavy, proleženiny se zahojily, přibral par kg, chce chodit ven, avšak stále nemluví a nehýbe se. Komunikuje kýváním hlavy na odpověď ano/ne. Dokonce i dle logopedky, která ho vyšetřila, vnímá vše, bohužel, ale bez možnosti fyzické reakce. Logopedka zjistila, že umí číst a ví, o čem je řeč.

Pavlovi vařím domácí stravu, ale také má peg do žaludku na tekutiny, kvůli potížím s polykáním. Starám se o něj i o naši devítiletou dceru sama. Bydlíme ve 3. patře bez výtahu.

Jak tátovi Pavlovi pomohli advenťáci?

Pavlovi jsme koupili elektrický vozíček, který je vhodný nejen na doma, ale i do terénu, aby mohl Pavel s přítelkyní a dcerou Márinkou jezdit na procházky ven.